Tentokráte o Lásce
Jako každá dívka mám i já zlomené srdce. A ještě milionkrát budu mít. Nešťastná láska mne přivedla na téma k tomuto článku. Láska. Ať šťastná či nešťastná. Ať ta v náctiletých letech, či ta v důchodovském věku. Co ona to ta láska vlastně je?
Možná budu působit jako zhrzená jednadvacítka (což možná i jsem). Ale proč každý film, každá kniha, každý článek týkající se lásky, vtlouká lidem do hlavy onu ideu o dokonalém partnerovi, o panu Dokonalém (Božském- doplň dle libosti)? Proč se nám vtlouká do hlavy, abych čekali na pana pravého? Proč nám každý říká "Však se neboj, on se ten pravý ukáže až to budeš nejmíň čekat"?
Upřímně si myslím, že žádný pan Božský neexistuje. Vždy je to jen někdo, s kým je nám doopravdy dobře a s kým dokážeme dát kompromisy dohromady tak, že to klape. Také se říká, že pan Dokonalý je napořád. Sama zastávám názor, že můj pan Pravý mým životem již prošel. Nějaký čas jsem s ním byla a za ten jsem poznala, že on je ten pravý. On je ten, vedle kterého bych vykvetla v krásnou květinku kopretinku ( překlad= dámu), vedle koho se chci probouzet, koho chci šikanovat a hádat se s ním o výběru filmu v kině.
Byl to dokonalý chlap, věřte mi. Oba jsme věděli, že jsme pro sebe ti praví. Jen jsme spolu nedokázali být. Asi té dokonalosti bylo dost. A ostatním z nám bylo na blití. Nejspíše z toho, že jsme byli spokojení a oni ne. Z toho, že jsme se dokázali hádat do krve, házet po sobě věci, nadávat si a za vteřinu se na sebe usmát, obejmout se a dát si pusu.
Rozchod mě zničil. Nebudu vám lhát. Několik týdnů jsem nevylézala z bytu, kouřila jednu za druhou, vypila snad všechno víno na světě, zhubla dvanáct kilo. Vždy, když jsem ho potkala, když jsem potkala svého pana dokonalého, rozbrečela jsem se. Doufala jsem, že on bude ten poslední. Ten poslední, s kým zůstanu. Vedle koho se následujících padesát let budu budit. Napsala mu miliony dopisů, zpráv a emailů, které mu nikdy nepřišly ...
Ona ta vztahová dokonalost je ve skutečnosti těžká záležitost. Musí se na tom hodně pracovat. Stojí to hodně nervů, vypadaných vlasů a propřemýšlených nocí. Není to o tom, že ustupujete do nekonečna. Není to o tom, že když vám protějšek řekne, že jste tlustá, jdete koupit nové kecky a běhat. Není to o tom, že se necháte zbít. Není to o tom, že se na žádného jiného kluka/holku nepodíváte.
Od mého pana dokonalého, který mne opustil v polovině října. Přesuňme se někam kousek dál. Přesuňme se do jednatřicátého července roku dva tisíce sedmnáct. Každý člověk, každý z nás (ano, i ty!) má nějakou ideu. Představu o tom, jak by měl jeho dokonalý protějšek vypadat. Jaký by měl asi tak být. Každý ví, co ho tak asi přitahuje. Pro mne to byli vysocí kluci s vousy, modrýma kukadlama a kulišáckým úsměvem. Přesně ty typy, co přitahují problémy a sami jsou jedním velkým problémem. A jedním velkým zlomeným srdcem.
Před měsícem jsem potkala absolutní opak mé idei. A to mne uvedlo v myšlenku, že dokonalý chlap, ta dokonalá představa, ve skutečnosti vlastně neexistuje. Ta pravá láska neexistuje. Dokonalý protějšek taktéž ne.
Tak proč tomu naivně věřit?
Možná budu působit jako zhrzená jednadvacítka (což možná i jsem). Ale proč každý film, každá kniha, každý článek týkající se lásky, vtlouká lidem do hlavy onu ideu o dokonalém partnerovi, o panu Dokonalém (Božském- doplň dle libosti)? Proč se nám vtlouká do hlavy, abych čekali na pana pravého? Proč nám každý říká "Však se neboj, on se ten pravý ukáže až to budeš nejmíň čekat"?
Upřímně si myslím, že žádný pan Božský neexistuje. Vždy je to jen někdo, s kým je nám doopravdy dobře a s kým dokážeme dát kompromisy dohromady tak, že to klape. Také se říká, že pan Dokonalý je napořád. Sama zastávám názor, že můj pan Pravý mým životem již prošel. Nějaký čas jsem s ním byla a za ten jsem poznala, že on je ten pravý. On je ten, vedle kterého bych vykvetla v krásnou květinku kopretinku ( překlad= dámu), vedle koho se chci probouzet, koho chci šikanovat a hádat se s ním o výběru filmu v kině.
Byl to dokonalý chlap, věřte mi. Oba jsme věděli, že jsme pro sebe ti praví. Jen jsme spolu nedokázali být. Asi té dokonalosti bylo dost. A ostatním z nám bylo na blití. Nejspíše z toho, že jsme byli spokojení a oni ne. Z toho, že jsme se dokázali hádat do krve, házet po sobě věci, nadávat si a za vteřinu se na sebe usmát, obejmout se a dát si pusu.
Ona ta vztahová dokonalost je ve skutečnosti těžká záležitost. Musí se na tom hodně pracovat. Stojí to hodně nervů, vypadaných vlasů a propřemýšlených nocí. Není to o tom, že ustupujete do nekonečna. Není to o tom, že když vám protějšek řekne, že jste tlustá, jdete koupit nové kecky a běhat. Není to o tom, že se necháte zbít. Není to o tom, že se na žádného jiného kluka/holku nepodíváte.
Od mého pana dokonalého, který mne opustil v polovině října. Přesuňme se někam kousek dál. Přesuňme se do jednatřicátého července roku dva tisíce sedmnáct. Každý člověk, každý z nás (ano, i ty!) má nějakou ideu. Představu o tom, jak by měl jeho dokonalý protějšek vypadat. Jaký by měl asi tak být. Každý ví, co ho tak asi přitahuje. Pro mne to byli vysocí kluci s vousy, modrýma kukadlama a kulišáckým úsměvem. Přesně ty typy, co přitahují problémy a sami jsou jedním velkým problémem. A jedním velkým zlomeným srdcem.
Před měsícem jsem potkala absolutní opak mé idei. A to mne uvedlo v myšlenku, že dokonalý chlap, ta dokonalá představa, ve skutečnosti vlastně neexistuje. Ta pravá láska neexistuje. Dokonalý protějšek taktéž ne.
Tak proč tomu naivně věřit?
Komentáře
Okomentovat