PROKLETÝ ROK

NÁZEV: Prokletý rok 

ORIGINÁLNÍ NÁZEV : The Grace year

AUTOR: Kim Liggettová 

VYDÁNÍ: 2019 (2020), CooBoo 

POČET STRAN: 344, pevná 

ANOTACE: 

Dívkám ve vesnici se tvrdí, že mají moc vyrvat spořádané muže z náruče jejich manželek. Proto jsou v šestnáctém roce života vyhnány do divočiny, kde se musí od této magie očistit – ne všechny se však vrátí. Tierney Jamesová sní o společnosti, kde mají ženy větší hodnotu než kus masa. Ale jak se blíží její vlastní prokletý rok, zjišťuje, že hrozba nečíhá jen v lesích. Nebezpečí se skrývá v nitru samotných dívek.

Abych řekla pravdu, na tuto knihu jsem se těšila více, než na jakoukoliv jinou. Všichni ji vychvalovali do nebes, Instagram byl plný jejích fotek a nebyla snad jediná knižní skupina na Facebooku, která se o ní nezmínila. Dokonce jsem nenašla jednou knižní Instagramerku, nebo Youtuberku, která by řekla "Tento příběh vlastně není nic moc". Počítala jsem s tím, že toto dílo letos nic jiného nepřekoná. 

" Oči máš otevřené dokořán, ale nic nevidíš." 

Když jsem tento "skvost" začala číst, jela jsem do nemocnice, kde jsem si pár dní měla poležet. Říkala jsem si, že si ji vezmu s sebou, budu na ní mít čas a budu jí věnovat sto procent svého času. 

Okamžitě jsem si zamilovala ten nápad. Poslat holky s "magií" na opuštěné místo, kde se z této magie musí vyléčit. Hlavní hrdinka, která už jen podle anotace vypadá jako holka, která to má v hlavě v pořádku. A hlavně! Žádný milostný trojúhelník! Třikrát sláva! Ona linka tam sice byla, ale jednoduchá a řekla bych, že i dost povinná. 

Do sté, sto padesáté stránky jsem listy snad nestíhala ani otáčet, jak moc se mi ten příběh líbil. Ten nápad mi přišel naprosto skvělý. Ale potom? 

V momentě, kdy zbylé holky vyhodily Tierney z "tábora", mi přišlo, že příběh šel z kopce. Vadila mi totální posedlost tou "bad girl" a vládnoucí královnou tábora Kiersten. U všech svatých, proč? Ta holka byla protivnější, než kamínek v botě. 

Tierney projde velkou změnou, svému "Prokletému roku" se postaví čelem, oči má otevřené, stane se z ní silná sebevědomá žena. Oceňuji její sílu a odvahu bojovat. I přesto jsem si k ní nevybudovala žádný pořádný vztah. Fandila jsem jí, aby ten rok zvládla, ale to bylo tak vše. Uměla na svůj věk spoustu věcí (někdy mi přišlo, že dokonce až zbytečně moc), a spíš bych příběhu věřila, když by postavy byly starší. 

Z čeho jsem byla opravdu nadšená, byla ta řeč květin. Každá znamená něco, každá má jiný význam a každá znamená moc. 

S čím jsem bojovala a co pro mne bylo doopravdy těžké, bylo to, že kniha není rozdělená do klasických kapitol. 

Příběh je krutý, surový, strašidelný,  svět uvnitř je svázaný náboženstvím, mužskými pravidly a tím, že žena je ve skutečnosti jen doplněk, který se musí chovat tak, jak přikáže muž. Pokud bych měla poukázat na obálku, tak ta byla na tak drsný svět až moc optimistická. Sladce růžová? Proč? 

Chvilkami jsem vzpomínala na Příběh služebnice, která mi tento příběh dost připomínala. 

Některé myšlenky byly dobré, myslela jsem nad nimi i po dočtení. Ale jinak doopravdy nechápu onu posedlost touto knihou.