Tetování? Tetování.
Dnešní článek bude možná trochu zmatený, neuspořádaný a takový... neknižní. Bude se zaobírat něčím, co se na můj blog možná nehodí. A možná, že blog potřebuje právě takovýto článek. A potřebuje ho jako sůl.
Včera jsem prvně okusila na vlastní kůži handpoke (neboli tetování bez pomoci strojku). Vzhledem k tomu, že to bylo na poprvé a proto mohu dovolit tvrdit, že mé poslední tetování je dosti pofidérní a možná i nehezké, jsem do tohoto stylu absolutně a bláznivě zamilovaná.
Co se mi na tom tak líbí? Proč tak velká láska?
Podle mého je handpoke jeden veliký originál. Můžete se pokusit napodobit nějaké instagramové nebo pinterestové tetování, ale stejně ho nikdy nenapodobíte natolik, aby to bylo stoprocentně totožné. Tudíž se z toho stane další kousek, který na své kůži ještě nikdo nemá. Líbí se mi ta nepravidelnost, ona neestetičnost (kterou ne každý dokáže ocenit a vidět v ní tu krásu a originalitu). Pevně věřím tomu, že až matka uvidí mé poslední tetování, zhrozí se. A pošle mne na Sibiř. Aby se na to nemusela dívat.
Mám již několik tetování, v hlavě milion dalších návrhů, pro pár známých, kteří tetují, vymýšlím návrhy. Většinou bývají všichni spokojení a ptají se mne, proč tedy také netetuji, když mám v šuplíku tolik návrhů a v hlavě tolik nápadů. Říká se "Nikdy neříkej nikdy". A i přes to tvrdím, že nikdy nechci tetovat nikoho jiného než sebe. I kdybych si udělala sebehorší tetování, je to má kůže a nemusím mít depresi z toho, že jsem zkazila tetování někomu jinému.
Nechci omílat klasické fráze o tom, že každý člověk je originální a to, co dělá a proč to dělá taktéž. Nikdo by se neměl nikomu smát za to, co udělal, proč si nechal udělat tohle a tohle tetování. Co se mi tom všem tak strašně moc nelíbí je to, jak se jeden druhému směje za to, že má na těle vytetovanou kotvu, noty, nebo princeznu z Disney? Chtěl ji? Tak ji má.
Nejradši bych apelovala. A promlouvala do duše všem, kteří jsou tak dětinští a stupidní, že se smějí ostatní za jejich "tetovací rozhodnutí".
Avšak vím, že by to bylo naprosto ale naprosto zbytečné.
Včera jsem prvně okusila na vlastní kůži handpoke (neboli tetování bez pomoci strojku). Vzhledem k tomu, že to bylo na poprvé a proto mohu dovolit tvrdit, že mé poslední tetování je dosti pofidérní a možná i nehezké, jsem do tohoto stylu absolutně a bláznivě zamilovaná.
Co se mi na tom tak líbí? Proč tak velká láska?
Podle mého je handpoke jeden veliký originál. Můžete se pokusit napodobit nějaké instagramové nebo pinterestové tetování, ale stejně ho nikdy nenapodobíte natolik, aby to bylo stoprocentně totožné. Tudíž se z toho stane další kousek, který na své kůži ještě nikdo nemá. Líbí se mi ta nepravidelnost, ona neestetičnost (kterou ne každý dokáže ocenit a vidět v ní tu krásu a originalitu). Pevně věřím tomu, že až matka uvidí mé poslední tetování, zhrozí se. A pošle mne na Sibiř. Aby se na to nemusela dívat.
Mám již několik tetování, v hlavě milion dalších návrhů, pro pár známých, kteří tetují, vymýšlím návrhy. Většinou bývají všichni spokojení a ptají se mne, proč tedy také netetuji, když mám v šuplíku tolik návrhů a v hlavě tolik nápadů. Říká se "Nikdy neříkej nikdy". A i přes to tvrdím, že nikdy nechci tetovat nikoho jiného než sebe. I kdybych si udělala sebehorší tetování, je to má kůže a nemusím mít depresi z toho, že jsem zkazila tetování někomu jinému.
 |
| Přidat popisek |
Nechci omílat klasické fráze o tom, že každý člověk je originální a to, co dělá a proč to dělá taktéž. Nikdo by se neměl nikomu smát za to, co udělal, proč si nechal udělat tohle a tohle tetování. Co se mi tom všem tak strašně moc nelíbí je to, jak se jeden druhému směje za to, že má na těle vytetovanou kotvu, noty, nebo princeznu z Disney? Chtěl ji? Tak ji má.
Nejradši bych apelovala. A promlouvala do duše všem, kteří jsou tak dětinští a stupidní, že se smějí ostatní za jejich "tetovací rozhodnutí".
Avšak vím, že by to bylo naprosto ale naprosto zbytečné.
Komentáře
Okomentovat