Ty nejkrásnější okamžiky v životě....
Každý den se setkávám s múzou. Pokaždé vypadá trochu jinak. Někdy přijde, výská mne ve vlasech a nakreslím dílo, se kterým jsem konečně spokojená. Jindy přicupitá, nalije mi kávu a já dokážu sepsat básničku, která se líbí i naší češtinářce (a to je už co říct). Dnes přišla v podobě malé, modrooké a blonďaté slečny, která se svou drahou polovičkou již nějaký čas žije na Bali. Někteří již možná vědí, že se jedná o vílu lesní i mořskou, neboli o Anie Songe (odkaz na její stránky ZDE).
Se svým Lukášem natočili video o okamžicích, které jim (i nám) způsobují radost. Které způsobují to, že jste v životě a v tu momentální chvíli, v ten daný okamžik, absolutně a nepřekonatelně šťastní. Pro každého je to něco jiného. Pro někoho to může být hrnek dobré kávy v trávě, která je pokryta ranní rosou, pro jiného to může být třeba ten okamžik, kdy sedí v tramvaji a projíždí Prahou, v níž právě zapadá slunce.
Myslím si, že bychom neměli nic brát jako samozřejmost (momentální počasí je toho zdárným příkladem. V pondělí krásné slunko, odhodíte tedy kabát, nasáváte to teplo a v úterý berete pomalu čepici a šálu). Měli bychom si uvědomit, že krásu musíme vnímat srdcem a ne foťákem na instagramu nebo nějakým livestreamem.
Pro mne je pocit štěstí například to, když v pátek přijedu z internátu, uvařím mně a mamce hrnek kávy, sednu si s ní na houpačku, zapálíme cigaretu a povídáme si. Dlouhé a dlouhé hodiny. Do dneška si pamatuji, kdy jsem jako sedmnáctiletá byla na táboře a probrala jsem se dříve než ostatní. Vyštrachala se ze stanu a zrovna vylézalo sluníčko. Celá obloha byla pokryta růžovou, červenou, oranžovou a světlounce modrou a mezi stromy prostupovaly první sluneční paprsky. Bylo to tak nádherné, že jsem zapomněla dělat vše, co jsem dělat chtěla a jen se dívala na tu krásu. Užívala si to. Tiše stála před stanem a dívala se. A neřešila, jestli jsem rozcuchaná, nebo jestli nejsem namalovaná. Neřešila jsem, jestli vypadám jako blázen. Užívala jsem si ten daný okamžik a nic a nikdo mi to nemohl vzít. Do dneška na ten den vzpomínám s láskou a úsměvem na rtech.
Možná vám teď zním jako absolutní sluníčkář (a v tento moment mi to ani nevadí, podivné). Mrzí mě, když kolem sebe vidím tu masu lidí, která má radost pouze z materiálních věcí. Pořád se za něčím honí. Honí se za novým telefonem, za lepší prací, za dražším autem. Nikdo už se nepozastaví nad krásou, jež je kolem nás. Nikdo jen tak neodloží telefon v hospodě, když sedí s partou kamarádu na pivu. Každý kouká do svého smartphonu a směje se do něj, protože zrovna objevil strašně vtipný obrázek.
Od malička jezdím každé léto do přírody a možná to ve mně změnilo ten pohled na svět. Mám radost z rozkvetlé louky a ne z toho, jestli mi rodiče koupily nové boty. Zbožňuji, když si na té louce mohou zout boty a tlapkat na rosu. Cítit jí na kůži. Sluníčko mi svítí do očí, ptáci zpívají a ... nedokáži myslet na nic jiného, než že je to absolutní krása. Že mě obklopuje ticho, klid a krása.
Jak jsem se již zmiňovala, Anie mne přivedla k tomuto článku. Ona sama je takové sluníčko, takový smíšek, který mi každým svým videem zvedne náladu. Každou jejím fotkou, každým příspěvkem mám čím dál větší a větší chuť cestovat. Nelpět na materiálních věcech. Snažím se. Nelpět. Nemít tolik věcí. Věřte mi! Když se stěhuji, vše mi vyjde na několik igelitek a jeden větší kufr. Jen ... Jen knihy zaberou všechno ostatní místo. Na tom jediném lpím. A vím, že to není dobře.
Zpět ke všemu krásnému. Nechci tu moralizovat. Opravdu nechci. Jen bych chtěla, aby si každý uvědomil, že nikdo nemáme vyloženě hnusný, zlý a špatný život. Každého z nás potkalo něco zlého. Každého potkal rozchod s přítelem. Témeř každého v dnešní době potkal rozvod rodičů. Špatná známka ve škole. Ale pak si stačí vzpomenout na ty krásné a nezapomenutelné věci, které převyšují ty špatné.
Stačí si vzpomenout na každý západ slunce, na každé společné posezení s přáteli, na každý úsměv vaší drahé polovičky, na každé objetí od rodičů... Na všechny ty krásné okamžiky, které nás v životě potkaly.
Přikládám vám odkaz na video, které mě "donutilo" sepsat tento článek. Video, které jsem si zamilovala na první shlédnutí. Snad se vám po dnešním článku nezdám jako naprostý blázen a doufám, že mi alespoň trochu rozumíte. A že i někteří z vás to mají stejně.
Se svým Lukášem natočili video o okamžicích, které jim (i nám) způsobují radost. Které způsobují to, že jste v životě a v tu momentální chvíli, v ten daný okamžik, absolutně a nepřekonatelně šťastní. Pro každého je to něco jiného. Pro někoho to může být hrnek dobré kávy v trávě, která je pokryta ranní rosou, pro jiného to může být třeba ten okamžik, kdy sedí v tramvaji a projíždí Prahou, v níž právě zapadá slunce.
Myslím si, že bychom neměli nic brát jako samozřejmost (momentální počasí je toho zdárným příkladem. V pondělí krásné slunko, odhodíte tedy kabát, nasáváte to teplo a v úterý berete pomalu čepici a šálu). Měli bychom si uvědomit, že krásu musíme vnímat srdcem a ne foťákem na instagramu nebo nějakým livestreamem.
Pro mne je pocit štěstí například to, když v pátek přijedu z internátu, uvařím mně a mamce hrnek kávy, sednu si s ní na houpačku, zapálíme cigaretu a povídáme si. Dlouhé a dlouhé hodiny. Do dneška si pamatuji, kdy jsem jako sedmnáctiletá byla na táboře a probrala jsem se dříve než ostatní. Vyštrachala se ze stanu a zrovna vylézalo sluníčko. Celá obloha byla pokryta růžovou, červenou, oranžovou a světlounce modrou a mezi stromy prostupovaly první sluneční paprsky. Bylo to tak nádherné, že jsem zapomněla dělat vše, co jsem dělat chtěla a jen se dívala na tu krásu. Užívala si to. Tiše stála před stanem a dívala se. A neřešila, jestli jsem rozcuchaná, nebo jestli nejsem namalovaná. Neřešila jsem, jestli vypadám jako blázen. Užívala jsem si ten daný okamžik a nic a nikdo mi to nemohl vzít. Do dneška na ten den vzpomínám s láskou a úsměvem na rtech.
Možná vám teď zním jako absolutní sluníčkář (a v tento moment mi to ani nevadí, podivné). Mrzí mě, když kolem sebe vidím tu masu lidí, která má radost pouze z materiálních věcí. Pořád se za něčím honí. Honí se za novým telefonem, za lepší prací, za dražším autem. Nikdo už se nepozastaví nad krásou, jež je kolem nás. Nikdo jen tak neodloží telefon v hospodě, když sedí s partou kamarádu na pivu. Každý kouká do svého smartphonu a směje se do něj, protože zrovna objevil strašně vtipný obrázek.
Od malička jezdím každé léto do přírody a možná to ve mně změnilo ten pohled na svět. Mám radost z rozkvetlé louky a ne z toho, jestli mi rodiče koupily nové boty. Zbožňuji, když si na té louce mohou zout boty a tlapkat na rosu. Cítit jí na kůži. Sluníčko mi svítí do očí, ptáci zpívají a ... nedokáži myslet na nic jiného, než že je to absolutní krása. Že mě obklopuje ticho, klid a krása.
Zpět ke všemu krásnému. Nechci tu moralizovat. Opravdu nechci. Jen bych chtěla, aby si každý uvědomil, že nikdo nemáme vyloženě hnusný, zlý a špatný život. Každého z nás potkalo něco zlého. Každého potkal rozchod s přítelem. Témeř každého v dnešní době potkal rozvod rodičů. Špatná známka ve škole. Ale pak si stačí vzpomenout na ty krásné a nezapomenutelné věci, které převyšují ty špatné.
Stačí si vzpomenout na každý západ slunce, na každé společné posezení s přáteli, na každý úsměv vaší drahé polovičky, na každé objetí od rodičů... Na všechny ty krásné okamžiky, které nás v životě potkaly.
Přikládám vám odkaz na video, které mě "donutilo" sepsat tento článek. Video, které jsem si zamilovala na první shlédnutí. Snad se vám po dnešním článku nezdám jako naprostý blázen a doufám, že mi alespoň trochu rozumíte. A že i někteří z vás to mají stejně.
Komentáře
Okomentovat