ESTELLE MASKAME - VÍŠ, ŽE TĚ MILUJU?
ORIGINÁLNÍ NÁZEV: Did I Mention I Love you?
AUTOR: Estelle Maskame
VYDÁNÍ: 2017, Fragment
POČET STRAN: 351, brožovaná
ANOTACE:
První díl bestsellerové série, která se ve Velké Británii zařadila do žebříčku pěti nejlepších knih pro mládež všech dob.
Seznámit se s novou rodinou vlastního otce, kterého jste neviděli několik let, to nezní jako lákavé prázdniny v Kalifornii! Eden se potkává se třemi nevlastními bratry, z nichž ten nejstarší je černou ovcí rodiny a od začátku s ním naráží na komunikační problémy. Čím víc se jej snaží pochopit a najít k němu cestu, tím je jí jasnější, že k němu cítí mnohem víc. Tyler je ale složitá osobnost a jednoduché to s ním opravdu nebude."
Na začátku své recenze bych jen ráda řekla to, že pro mne byla tato kniha veliký kýč a obrovské zklamání. Měla jsem plné sociální sítě této knihy a všichni o ní jen básnili, jak dokonalá, úžasná a perfektní vlastně je. Pro začátek jsem se podívala po internetu, jestli není někde ke stažení. Vím, že se to nesmí a není to čestné, ale nechtěla jsem být zklamaná a "zbytečně" vyhodit peníze ( i když peníze za knihy nejsou nikdy zbytečně vyhozené!) za něco, co bych po přečtení musela strčit někam, kde by to nikdo nikdy neviděl.
Hlavní hrdinka Eden se přestěhuje na léto ke svému otci. Nejprve se jí nechce, nemá svého otce ráda, jeho novou ženu také ne a v Kalifornii svítí pořád sluníčko a je tam neskutečné vedro. Zkrátka, všechno je špatně a bude ještě hůř (ráda bych se hned na začátek zeptala pozornějších čtenářů - Eden má být nějaká sex-bomba? Že dokázala najednou poplést hlavu asi třem klukům, kterým nedala spát). Přesto je však v sedmém nebi z toho, jaké je v Kalifornii dobré kafe, jak krásná je promenáda a trávník tam mají také určitě mnohem hezčí a zelenější, než mají u ní doma.
Jedním z jejích "nových" sourozenců je i Tyler. Typický pubertální, rebelský a velmi sexy bratr se kterým není jednoduché koexistovat. Ten se celou dobu schovává za masku drsného kluka, kterému neublíží vůbec nic a nic ho nemůže nikdy ranit - přitom je absolutně rozbolavělý, zranitelný a a zoufalý člověk. Podivné je, že si toho nikdo nevšiml (dokonce ani jeho přítelkyně ne) a vlastně tu masku neprokoukl. Až na dokonalou a báječnou Eden - do které se zamiluje a změní se k lepšímu. JUCHŮ!
Co na něm bylo ovšem velmi zajímavé a tak nějak přitažlivé byla jeho minulost s otcem - nechtěl o něm mluvit, nechce o něm mluvit a nebude o něm mluvit s nikým jiným, než se svou matkou a s ... Eden, překvapivě.
Ačkoli Tyler a Eden nejsou pokrevní příbuzní, jejich vztah mi přišel trochu perverzní a pochybný. Sama mám tři bratry, kteří se mnou vlastně nemají nic společného, a představa nějakého vztahu s jedním z nich ... Ne. S tím prostě nesouhlasím. To mi na celé knize přišlo jako největší průšvih. Šlo to vymyslet přece i jinak a lépe.
Jako bych těch klasik a kýčů nebylo málo, přidávám další. Partička kamarádů hlavních hrdinů se chová přesně tak, jak bych do partičky náctiletých američanů řekla - lžou, podvádí, mstí se, soudí ostatní podle vzhledu, řídí své vozy pod vlivem, berou drogy. Copak takových knih už nebylo dost? Co napsat knihu o bandě šílených šprtů s umazanými brejličkami. Další věc, co mě vytáčela, byla ta absurdní bezohlednost puberťáků k dospělým. Copak neexistuje žádná úcta, nebo respekt?!
Představme si další protivní článek tohoto příběhu. Roztomilý a hodný kluk jménem Dean. Je to přesně taková ta osůbka, která se objeví přesně v tom momentě, kdy je Eden v bryndě a potřebuje zachránit zadek. Objeví se přesně v tom momentě, kdy na Eden nemá čas žádný její kamarád a nemá co dělat. Dean je klučina, co je do ní tiše zamilovaný a udělá první poslední jen proto, aby si ho Eden všimla.
I když na knihu v předchozích řádcích nadávám, NETVRDÍM, že se nečetla téměř sama. Děj je jednoduchý, celý příběh se čte tak jednoduše, že jsem ho přečetla za jeden den. Obrovské plus dávám i za to, že konec nemá happy-end a tak nějak nutí čtenáře pokračovat v dalším díle. Stejně tak jako mou maličkost.
Co na knize z celého srdce nenávidím naprosto nejvíce je ta otřesná a odpudivá obálka. Trochu mi to připomíná obálky knih od Lenky Lanczové, které jsem četla, když mi bylo dvanáct třináct. I když na tuto věkovou kategorii je tento příběh asi směřován, ne?
Jak jednou řekla Dorota Noon, není to kniha ke krbu, ale DO krbu. Taková letní oddechovka. Nebylo to nejhorší, ale nic světoborného, originálního a dokonalého.
Komentáře
Okomentovat