ESTELLE MASKAME - VÍŠ, ŽE TĚ POTŘEBUJU?

NÁZEV: Víš, že tě potřebuju?
ORIGINÁLNÍ NÁZEV: Did I Mention I need you?
AUTOR: Estelle Maskame
VYDÁNÍ: 2018: Fragment
POČET STRAN: 432, brožovaná

ANOTACE:
Eden svého nevlastního bratra neviděla už skoro rok. Přestože svůj utajovaný vztah kvůli rodině ukončili, nemůže na Tylera stále zapomenout. Je sice šťastná se svým novým přítelem, jenže když od Tylera dostane zprávu, aby s ním strávila léto v New Yorku, je štěstím bez sebe. A tak spolu prožívají horké dny ve městě, které nikdy nespí, a staré touhy bublají pod povrchem. Jak dopadne jejich setkání? Odolají pokušení, nebo dají citům volný průběh?

Dobrá tedy.

Nedalo mi to a po otřesném prvním díle jsem se vrhla do druhého, který již podle anotace hlásí něco lepšího, zajímavějšího a snad i zábavnějšího. Nebudu psát nic o tom, že mi to možná přišlo ještě horší, než ten první díl. Napíši jen to, že mi to přišlo jen a pouze jako pokračování do sbírky pseudotrapnosti. Estelle Maskame pravděpodobně potřebovala vyplnit něčím mezeru mezi prvním a posledním dílem. A tak přišlo tohle. Přišlo "Víš, že tě potřebuju?". Pravděpodobně neměla co nabídnout. Jinak si to vysvětlit nedokáži. 
Většinou se nepřemáhám k tomu, abych knihu dočetla. Ale u této knihy to nešlo jinak. 2 měsíce utrpení a strastí. Zahodila bych jí, ale nenechávám knihy nedočtené. Nikdy. Prostě nikdy.
Naivně jsem přesvědčovala sebe samu, že to určitě bude lepší. Vždyť každý se přece posouvá a i autorka snad udělala nějaký pokrok. Už při obálce jsem začala protáčet oči. Sice o něco lepší, než ta prvního dílu. Ale pořád neskutečný průšvih. 

První věc, při které mi šla pára z uší byla Eden. Stala se z ní tak žárlivá saň, že ani hlavní hrdinky ve španělských telenovelách by se za takový výkon nemusely stydět. Je o něco starší, tak by mohla být rozumnější, no ne? A ono nic. Žárlila na každou dívku, která kolem Tylera jen prošla. Možná také i na prodavače stánku s hot-dogy. A já se ptám proč.  Ona byla celou dobu ta zadaná. Ona. A nikdo jiný. 

Došlo mi, že vůbec není tím dobrým člověkem, za kterého jsem ji v prvním díle považovala - již od začátku vztahu s Deanem ji muselo být naprosto jasné, že její srdce mu prostě nepatří. A přesto se s ním nerozešla. Tahala ho za nos, ignorovala jeho pocity. Zachovala se jako potvora. A já cítila mírnou nevolnost v žaludku a pocit opovržení. Poté se ještě cítila dotčeně, že se celý svět netočí kolem ní a na konci Tyler zmizí a nechá jí na místě stát s tím, že si musí vše promyslet a od všeho se musí distancovat. A slečna Eden je naštvaná? No tak dovolte? 

Trochu jsem čekala, že Tyler dospěje po celém tom roce v New Yorku plného přednášek o své minulosti. Nedočkala jsem se. Byl pořád stejným Tylerem jako v prvním díle. Jen možná konzumoval méně alkoholu a drog. Jinak nic nového. 

Obrovské plus vidím v popisu New Yorku. Ačkoliv mě toto místo nikdy nelákalo, najednou jsem se zatoužila sbalit a podívat se tam. Občas jsem zažila i moment, kdy mě popisy jednotlivých budov, parků a silnic bavily víc, než příběh samotný.

Super mrcha z prvního dílu, Tiffany, se taky dočkala chvilkové slávy. Přijela do New Yorku a zase Eden a Tylerovi zavařila. Celý tento počin byl nereálný, nesmyslný a absolutně zbytečný. 

Musím přiznat, že to bylo také jediné "drámo" v celém tomto díle. Nic dalšího se nedělo. Pořád se vše točilo kolem toho samého. Očekávala jsem trochu jiskření  spoustu situací plných napětí, pokušení a trpkého sebeovládání - nedočkala jsem se. 

Co říci závěrem? Snad jen to, že se do třetího a finálního dílu pustím. I když už teď bych dokázala říct, co se tam stane a jak to celé dopadne. "VÍŠ, ŽE TĚ POTŘEBUJU?" mi přišlo ještě slabší, než první díl.