OD OLTÁŘE DO SANTIAGA

NÁZEV: Od oltáře do Santiaga aneb na svatební cestu pěšky

AUTOR: Jana Hanušová a Lukáš Hanuš

VYDÁNÍ: 2020, Cosmopolis

POČET STRAN: 376, měkká/brožovaná 

ANOTACE:

Kniha zachycuje tragikomický příběh novomanželské pěší poutě z Kuřimi až k Atlantiku.

LUKÁŠ: Dali jsme výpověď v práci a náš další plán zněl jasně: Z domova do Santiaga de Compostella, pěšky! Tato ojedinělá a syrová zpověď vznikla spojením mých "objektivních zápisků" s velmi "zkresleným deníkem" mé novopečené manželky. Dává tak nahlédnout do hlavy muže a ženy, kteří se rozhodli být přes 3 300 kilometrů a 103 dní pouze spolu.

JANA: Bude mít náš čerstvý sňatek jepičí životnost, nebo nakonec převládne stockholmský syndrom? Kolik bude facek, slz, mrtvých a znemožněných? Dokážeme dojít až do cíle? Jestli máme dost odvahy, vyjdete na cestu s námi...

Tato kniha byla jasnou volbou. Miluji reálné příběhy o putování. Miluji knihy a cestě do Santiaga de Compostella a o tom, jak někdo prošel Pacifickou hřebenovku. Ráda bych to sama někdy šla a od Oltáře do Santiaga mi přišlo jako dokonalá volba, protože díky této knize získám reálný pohled na to, jak celá ta cesta asi vypadá, jak se jde a jaká úskalí a strasti má. 

Jako první bych dala knize plus za to, že na konci každé kapitoly jsou "ikonky" toho, kolik za ten den utratili, kolik ušli kilometrů, kolik prokouřili, kolik nechali za nocleh a umytí se v kempu. Potencionální poutník má tak aspoň nějaký odhad, kolik si našetřit, než se na cestu vydá. 

Další a opravdu vtipná věc, která mě na celé knize bavila bylo použití "vlastních slov", které si každý pár v čase svého vztahu vytváří. Bylo jich tam požehnaně a já se chechatala kdykoliv se objevila. 

Jak Jana, tak Lukáš měli úžasný dar na popis přírody a toho, kde zrovna jdou. Většinou to bylo tak perfektně popsané, že člověk měl chvilkami pocit, že je tam s nimi a cestu jde taky. S tím souvisí věc, která se mi na knize moc nelíbila. A to ty rádoby vtipné malůvky, které má na svědomí Petr Urban.
Věřím, že se někomu určitě líbí a přijdou mu vtipné, ale mně přišly spíše nechutné a trapné, Nemám tento styl obrázků ráda a spíš bych ocenila fotky z cesty, než nějaké karikatury.

S tím třeba souvisí i to, že mi hodně v knize chybí nějaká mapka s vyznačenými městy, aby si čtenář dokázal představit kudy šli, aniž by pořád musel zapínat Mapy a nebo si představovat nějakou zkreslenou verzi cesty. 

Další ohavnost (nebo mám jen slabý žaludek), která nás knihou provádí je Lukášovo neustálé a detailní popisování puchýřů a toho, jak je ničí. Všichni víme, že když člověk dlouho jde, puchýře se objeví. Ale bylo opravdu nutné to pořád dokola opakovat? 

Celý příběh je, jak už anotace ukazuje, rozdělen do deníkových záznamů Jany a Lukáše. Byla jsem tím nakonec trochu zklamaná, protože i když jsou kapitoly (dny) popsané vždy na maximálně dvě stránky, říkají oba dva to samé. Což by nebylo nic divného, když jdou spolu jednu a tu samou cestu. Ale oni se opakovali tak moc, že odstavce z deníku byli tak totožné, až mě to občas obtěžovalo číst. Lukáš byl kolikrát větší posera než Jana a své dny kolikrát popisoval jako totální posera a bačkora. Možná bych ocenila víc, když by si dny rozdělili a jeden den popisovala ona a další den on. 

Nad čím jsem se ovšem bavila bylo to, jak kolikrát měli takovou tu správnou cestovatelskou smůlu a nic se jim nedařilo. A Lukáš mě nejvíce překvapil tím, že nebyl jako typický muž a občas dokázal přiznat, že neví kde je, že zatoulali a šel se zeptat na cestu. Kolik takových chlapů na světě je? 

Kniha nebyla nejhorší a vlastně se četla i docela rychle. Bohužel mám načtenou spoustu knih o putování, ať už o Santiagu de Compostella, nebo o Pacifické hřebenovce (která je pro mne nereálnější a na jiném světadíle) a proto musím napsat, že tato kniha byla o něco horší, než které jsem již četla. 

Knihu mi poskytlo Cosmopolis a odkaz na knihu je ZDE!